"Neříkejte mi, že jsem sentimentální, vy hajzlové ... Jste ubozí, vaše pokřivenost je ubohá, je ubohé, jak přepečlivě se pachtíte se slovíčky, jen aby bezpečně zapadla do vašich přihlouplých teorií, ale nemůžu vás nenávidět, protože každý z vás je jen trapně pompézní hajzl s profesorským místem a všichni tak statečně bojujete za to, abyste vůbec jako někdo aspoň vypadali." Hořká útočnost těchto slov, která literárním kritikům adresoval americký spisovatel William Saroyan ve svých Nekrolozích, může čtenáře jeho idylických příběhů z kalifornského dětství překvapit.

A proč překvapit? Prostě názor a zase můžu jen přidat otázku: A nemá takhle náhodou pravdu?

Cokoli mi vyjde z pusy, má jen šest pádů. Nikdy totiž neoslovuju a už vůbec nevolám! Volání se ztratilo v labyrintu šumů země a telefony nemám ráda, hrozně totiž drrrnčí, křičí a řvou. Všechno to má rudou barvu, jako komunisti. Ach, jo...Občas mi ten ztracenej pád schází... Možná by vzal do ruky obrovský kladivo a praštil toho, co jde naprotější straně ulice, vší silou do hlavy.

Z  hlavy by začaly lítat malinkatý kolečka a čtverečky a možná... možná i kostičky... Všechno by to děsně svítilo a oči jiskřily! Rychle bych se začala sbírat ze země společně s tím lehce uraženým člověkem a možná bychom spolu i skládali puzzle, kdo ví?

Jo, jo... občas mi ten pád fakt chybí... :)

Zrovna jsem zjistila, že se provalila taková malá záležitost, která se mi stala v útlém mládí (asi před dvěma měsíci) a tak jsem přemýšlela, co teď, až jsem došla k závěru, že NIC. Nemá cenu to řešit, protože s tím stejně nic nenadělám a navíc: Stejně skončíme všichni stejně, třeba jen díky nové měnové reformě.... Kdyby páni politici přemýšleli při hlesování alespoň tak, jako jsem přemýšlela nad tím mým problémem, pravděpodobně by došli i ke stejnému závěru a bylo by o jeden a víc problémů míň a život by byl hned krásnější...

Tak Vám přeju, abyste nemuselli řešit nevyřešitelné a aby pro Vás život byl, i přes reformy, úžasným zážitkem ;)